"Seš nemožná! Nemožná!" Křik, rána, zvuk rozbíjejícího se skla, bouchnutí dveřmi. Míša se roztřeseně třásla na zemi mezi střepy. Od té doby, co se rodiče rozvedli, je to pořád stejné. Táta se opije, přijde domů, vylije si zlost na ní či na nějakých věcech a jde zpátky do hospody. Opakující se s pravidelností několikrát týdně.
Michaela se cítila hrozně osaměle. Žila jen s tátou, mámu a mladšího brášku skoro nevídala. Ve škole moc kamarádů neměla, protože byla zakřiknutá a málokdy se zapojovala do debat ve třídě. Často si říkala, že je to smutná bilance na to, že je jí 16.
Míša si povzdechla a zvedla se ze země. Zašla pro koště a hadr a rozechvělýma rukama začala zametat střepy. Poté si vzala hadr a začala zem vytírat. Při ždímání si nevšimla kusu skla v hadru a teď se ošklivě pořezala. Střep jí přetnul zápěstí jako ostrá žiletka. Dívala se, jak jí teče krev, neschopna pohybu. A pak se pomalu sesula k zemi.
Vlastně měla štěstí v neštěstí. Když padala, shodila ze stolu těžkou vázu, která hlasitě zaduněla o zem. Ránu slyšela sousedka a lekla se, co se stalo. Zazvonila, a když se nikdo neozýval, zašla si pro náhradní klíče, které jí Míša svěřila. Když viděla ležet dívku na podlaze v kaluži krve, na nic nečekala a zavolala záchranku.
"Míšo, no tak, probuďte se. Přece mě nenecháte tak dlouho čekat. Otevřete oči." Kde to je? A proč ji tak všechno bolí? Pomalu otevřela oči. Do očí jí udeřilo silné denní světlo, až musela zamrkat. Nad ní se skláněl nějaký muž. "No hurá, už jsem myslel, že se nedočkám. Víte kde jste?" Pomalu jí všechno začalo docházet. Opilý táta, střepy, krev. "V nemocnici?" řekla chraptivým hlasem. "Ano, pořezala jste se o střepy. Měla jste namále, nebýt vaší sousedky,.. no to je jedno. Jak se cítíte?" Míša odpověděla: "Jako praštěná palicí." Muž se usmál. "To přejde, dostala jste od nás nějaké prášky na tlumení bolesti. Málem bych zapomněl, já jsem váš ošetřující lékař. Moje jméno je Petr Svoboda." "Míša." Těsně než usnula, jí blesklo hlavou, že je velmi hezký.
Když se probudila podruhé, cítila se mnohem lépe. Zápěstí pravé ruky měla zafačované a druhý obvaz nahmatala na hlavě. "Vidím, že už se cítíte lépe. Takže to shrneme. Máte přeříznutou žílu na ruce a lehký otřes mozku. Ten je nejspíš způsoben tím, jak jste spadla." Míša se usmála. S doktorem si povídali asi 2 hodiny a ona s údivem zjistila, že se s ním normálně bez rozpaků baví. Po poledni si začali tykat a pak Petr odešel, protože se za Míšou přišla podívat máma. "Míšo, dítě, proboha cos dělala? Měla jsem o tebe hrozný strach!" "Nic mi není mami, budu v pořádku." Mamka se po hodině zvedla s tím, že už musí odejít, ale že se za Míšou ještě určitě zastaví.
Čas v nemocnici plynul a Míša trávila dlouhé chvíle s Petrem, se kterým si rozuměla. Dokázali se spolu bavit dlouhé hodiny a pomalu se z nich stávali přátelé. Míša si nemohla představit, že odejde z nemocnice a s Petrem se už neuvidí.
Nastal den, kdy Míša mohla jít domů. Petr se za ní naposledy stavil a v ruce měl kytici květin. "Tak Míšo, hezky si to doma užij, nepřepínej se a relaxuj. Kdy se uvidíme? Teda jestli mě ještě chceš někdy vidět." Usmála se. "Děkuju. No to víš že ano, přece tě tu nenechám napospas sestřičkám. Zavolej mi, až budeš moct."
Dali si schůzku. Jednu, druhou, třetí, a pak se vídali skoro pořád. Pořád si měli co říct a Míša díky němu už nebyla tak zakřiknutá, dokonce si našla ve třídě kamarádky. A jak to tak bývá, ti dva se do sebe zamilovali. Začli spolu chodit, milovali toho druhého a neuměli si představit život bez něj.
Dny plynuly.. Až Míša s Petrem slavili svoje roční výročí. Ale Míša cítila, že s Petrem není něco v pořádku. Jako by ochladl, když jí říkal, že ji miluje, nedíval se jí do očí. Když se chtěla sejít, vymlouval se, že nemůže, že má moc práce, noční směny a tak. Až jednou navečer zničehonic Míši zavolal a chtěl se sejít. Míša měla špatné tušení a její intuice jí nezklamala. Celou noc probrečela a v hlavě jí pořád zněla ta slova. "Míšo, já sem se zamiloval do jedné své pacientky. Je mi to strašně líto, ale věřím, že ty to pochopíš. Mám tě rád a doufám, že zůstaneme přáteli." Líto? Zůstat přáteli? Ale vždyť já ho miluju! Míša ležela na posteli a po tváři jí kanuly slzy. Jak jí to jenom mohl udělat?
Uběhl týden, dva, měsíc a ona na něj stále nemohla zapomenout. Kdykoli si představila jeho tvář, začala neútěšně plakat. Byla bledá, měla temné kruhy pod očima, zhubla. Když ji viděla máma, zděsila se. "Proboha, co se stalo?" Míša jí všechno řekla. Věty z ní prýštila a ona cítila, jako by se z ní odvalil kámen. Máma ji pevně objala a Míša cítila, že jsou si nyní blíž než kdykoli předtím. Když máma odešla, Míša se rozhodla. Vzala všechny věci, které s ním měly něco společného, kromě řetízku, který od něj dostala k 17. narozeninám, a vyhodila je. Vzala jeho fotku, roztrhala ji na kousky a spálila.
Naučila se bez něj žít. Občas si na něj vzpomněla, ale už se smířila s tím, že s ním být nemůže. Jednou, když šla po parku, do ní někdo narazil. "Ježíš, jsi v pořádku? Hrozně se omlouvám, nekoukal jsem se na cestu. Jsem Honza, a ty?" "Ahoj, já jsem Míša, nic se neděje." Honza ji pozval na kafe a povídali si, až s úlekem zjistili, že už je pozdě večer. Vyměnili si čísla a scházeli se. Po čase spolu začli chodit a Míša byla opět šťastná.
Ale jednou odpoledne jí volal Petr, že se chce sejít. "Michalko, udělal jsem strašnou chybu, že jsem tě opustil. Mohla bys mi to odpustit?" Míša se jen usmála. "Ahoj Péťo, jsem ráda, že tě vidím. Víš, s tím rozchodem jsi měl pravdu. Bude opravdu lepší, když zůstaneme jen přátelé." Odešla a nechala tam Petra stát s užaslým výrazem ve tváři.
Šla za Honzou a na přivítanou ho dlouze políbila. "Ahoj miláčku!"
Michaela se cítila hrozně osaměle. Žila jen s tátou, mámu a mladšího brášku skoro nevídala. Ve škole moc kamarádů neměla, protože byla zakřiknutá a málokdy se zapojovala do debat ve třídě. Často si říkala, že je to smutná bilance na to, že je jí 16.
Míša si povzdechla a zvedla se ze země. Zašla pro koště a hadr a rozechvělýma rukama začala zametat střepy. Poté si vzala hadr a začala zem vytírat. Při ždímání si nevšimla kusu skla v hadru a teď se ošklivě pořezala. Střep jí přetnul zápěstí jako ostrá žiletka. Dívala se, jak jí teče krev, neschopna pohybu. A pak se pomalu sesula k zemi.
Vlastně měla štěstí v neštěstí. Když padala, shodila ze stolu těžkou vázu, která hlasitě zaduněla o zem. Ránu slyšela sousedka a lekla se, co se stalo. Zazvonila, a když se nikdo neozýval, zašla si pro náhradní klíče, které jí Míša svěřila. Když viděla ležet dívku na podlaze v kaluži krve, na nic nečekala a zavolala záchranku.
"Míšo, no tak, probuďte se. Přece mě nenecháte tak dlouho čekat. Otevřete oči." Kde to je? A proč ji tak všechno bolí? Pomalu otevřela oči. Do očí jí udeřilo silné denní světlo, až musela zamrkat. Nad ní se skláněl nějaký muž. "No hurá, už jsem myslel, že se nedočkám. Víte kde jste?" Pomalu jí všechno začalo docházet. Opilý táta, střepy, krev. "V nemocnici?" řekla chraptivým hlasem. "Ano, pořezala jste se o střepy. Měla jste namále, nebýt vaší sousedky,.. no to je jedno. Jak se cítíte?" Míša odpověděla: "Jako praštěná palicí." Muž se usmál. "To přejde, dostala jste od nás nějaké prášky na tlumení bolesti. Málem bych zapomněl, já jsem váš ošetřující lékař. Moje jméno je Petr Svoboda." "Míša." Těsně než usnula, jí blesklo hlavou, že je velmi hezký.
Když se probudila podruhé, cítila se mnohem lépe. Zápěstí pravé ruky měla zafačované a druhý obvaz nahmatala na hlavě. "Vidím, že už se cítíte lépe. Takže to shrneme. Máte přeříznutou žílu na ruce a lehký otřes mozku. Ten je nejspíš způsoben tím, jak jste spadla." Míša se usmála. S doktorem si povídali asi 2 hodiny a ona s údivem zjistila, že se s ním normálně bez rozpaků baví. Po poledni si začali tykat a pak Petr odešel, protože se za Míšou přišla podívat máma. "Míšo, dítě, proboha cos dělala? Měla jsem o tebe hrozný strach!" "Nic mi není mami, budu v pořádku." Mamka se po hodině zvedla s tím, že už musí odejít, ale že se za Míšou ještě určitě zastaví.
Čas v nemocnici plynul a Míša trávila dlouhé chvíle s Petrem, se kterým si rozuměla. Dokázali se spolu bavit dlouhé hodiny a pomalu se z nich stávali přátelé. Míša si nemohla představit, že odejde z nemocnice a s Petrem se už neuvidí.
Nastal den, kdy Míša mohla jít domů. Petr se za ní naposledy stavil a v ruce měl kytici květin. "Tak Míšo, hezky si to doma užij, nepřepínej se a relaxuj. Kdy se uvidíme? Teda jestli mě ještě chceš někdy vidět." Usmála se. "Děkuju. No to víš že ano, přece tě tu nenechám napospas sestřičkám. Zavolej mi, až budeš moct."
Dali si schůzku. Jednu, druhou, třetí, a pak se vídali skoro pořád. Pořád si měli co říct a Míša díky němu už nebyla tak zakřiknutá, dokonce si našla ve třídě kamarádky. A jak to tak bývá, ti dva se do sebe zamilovali. Začli spolu chodit, milovali toho druhého a neuměli si představit život bez něj.
Dny plynuly.. Až Míša s Petrem slavili svoje roční výročí. Ale Míša cítila, že s Petrem není něco v pořádku. Jako by ochladl, když jí říkal, že ji miluje, nedíval se jí do očí. Když se chtěla sejít, vymlouval se, že nemůže, že má moc práce, noční směny a tak. Až jednou navečer zničehonic Míši zavolal a chtěl se sejít. Míša měla špatné tušení a její intuice jí nezklamala. Celou noc probrečela a v hlavě jí pořád zněla ta slova. "Míšo, já sem se zamiloval do jedné své pacientky. Je mi to strašně líto, ale věřím, že ty to pochopíš. Mám tě rád a doufám, že zůstaneme přáteli." Líto? Zůstat přáteli? Ale vždyť já ho miluju! Míša ležela na posteli a po tváři jí kanuly slzy. Jak jí to jenom mohl udělat?
Uběhl týden, dva, měsíc a ona na něj stále nemohla zapomenout. Kdykoli si představila jeho tvář, začala neútěšně plakat. Byla bledá, měla temné kruhy pod očima, zhubla. Když ji viděla máma, zděsila se. "Proboha, co se stalo?" Míša jí všechno řekla. Věty z ní prýštila a ona cítila, jako by se z ní odvalil kámen. Máma ji pevně objala a Míša cítila, že jsou si nyní blíž než kdykoli předtím. Když máma odešla, Míša se rozhodla. Vzala všechny věci, které s ním měly něco společného, kromě řetízku, který od něj dostala k 17. narozeninám, a vyhodila je. Vzala jeho fotku, roztrhala ji na kousky a spálila.
Naučila se bez něj žít. Občas si na něj vzpomněla, ale už se smířila s tím, že s ním být nemůže. Jednou, když šla po parku, do ní někdo narazil. "Ježíš, jsi v pořádku? Hrozně se omlouvám, nekoukal jsem se na cestu. Jsem Honza, a ty?" "Ahoj, já jsem Míša, nic se neděje." Honza ji pozval na kafe a povídali si, až s úlekem zjistili, že už je pozdě večer. Vyměnili si čísla a scházeli se. Po čase spolu začli chodit a Míša byla opět šťastná.
Ale jednou odpoledne jí volal Petr, že se chce sejít. "Michalko, udělal jsem strašnou chybu, že jsem tě opustil. Mohla bys mi to odpustit?" Míša se jen usmála. "Ahoj Péťo, jsem ráda, že tě vidím. Víš, s tím rozchodem jsi měl pravdu. Bude opravdu lepší, když zůstaneme jen přátelé." Odešla a nechala tam Petra stát s užaslým výrazem ve tváři.
Šla za Honzou a na přivítanou ho dlouze políbila. "Ahoj miláčku!"